Vodní zážitek s fotografkou Janou Pechlátovou

Pokud Vás fotografka Jana Pechlátová zaujala, tak její stránky jsou ZDE

Nevím čím to je, ale v poslední době se dostává k fotografkám a fotografům kteří by se mi ještě před pár lety ani neozvali. Jmenuji Ryvolovou, Vedrala, Novákovou či Skřečkovou. Nevím, jestli je to tím, že působím sebevědoměji a smířeněji, ale množí se i sledující a nové projekty. Nicméně za velké překvapení považuji to, že sem se domluvila s Janičkou Pechlátovou. Za tohle děkuji Lucce Skřečkové, která to trochu popostrčila. A tak se stalo, že jsem jednoho dne dojela do Dvora Králové nad Labem za člověkem, o němž jsem jen slyšela a znám jeho práci.

Na nádraží mě vyzvedla osůbka s neuvěřitelnou energií a jely jsme na místo činu. Jsem člověk, jenž miluje tetování, fascinuje mě ta symbolika, která se zatím ukrývá, a proto se vždy zajímám proč a jak. A tak se celkem snadno zapředl hovor.

Mezitím jsme dojely k řece, tedy spíše údolíčku ukrytému před civilizací. To ticho a klid bylo nádherné a já nadšeně pobíhala po místě a zkoumala. Ono jsem v závěru byla ráda, že mě Janička nahnala do vody, poněvadž ten den bylo 37 stupňů. Nicméně nejdřív obejít místo, zjistit, kde se bude nejlépe fotit a hurá na to. Navíc u ohniště jsme našly mrtvého pstruha. Janče jsem ho ukázala a ona hned: „Šel by využít na focení,“ a bez přemýšlení ho nabodla na šíp.

Voda byla nádherně osvěžující. Janča vymyslela kouzelný lovecký kostým, jenž navíc měl krásný modrý odstín. Bohužel mi dala do ruky luk. Zbraně miluju, šermovala jsem šest let, ale luk zrovna nemusím. Nicméně fotografka umí mluvit a navigovat a během 20 minut mě dostala přesně tam, kam chtěla. Přestože se potkávala s mým špačkováním a neustálým omlouváním, že mi to nejde. Pak to začalo být znát i na pózách. Byla jsem jistější a nebála jsem se pohybovat. Za tohle rychlo školení moc děkuji. Robin Hood ze mě asi nebude, ale aspoň luk nebudu držet jako prase na kost.

Na co jsem si během focení zvykla, tak jsou kolem chodící a nečekaní čumilové. Fotografka udělala tu chybu, že se na místního rybáře snažila reagovat. Mile a i vysvětlovala, co tu děláme. Zároveň lehce zavtipkovala, že my jsme něco chytily a on ne. Velmi dobře jsme viděla jeho tuhnoucí výraz, a jak se k nám brodil skrz vodu a kořeny. Když přišel na doslech, tak první, co bylo: „Chci vidět vaše rybářské průkazy.“ Jen jsem na něj užasle zírala a v duchu si myslela: „Njn, chlap a uražené mužské ego.“ Když mu Janča vysvětlila co, a jak, tak si neodpustil poznámku a vzdálil se pryč. Zanechal ve mně hodně udivený pocit nad tím, jak někdo dokáže být takhle malicherný.

Focení bylo jedno z těch delších a intenzivnější. Hlavně, i protože jsem musela držet šíp s napíchlým pstruhem, pózu a neustále pamatovat na dobré držení nejen sebe, ale taky zbraně. Ale již jsem si to užívala a nebyla nervózní. Navíc ta krajina kolem, kterou prostupovalo krásné zlatavé slunce přímo volala k tomu, aby se člověk uvolnil a nasál energii. Jsem člověk, jenž když může, tak utíká z města do přírody. Ke konci jsem se trochu klepala zimou což mi přišlo zvláštní vzhledem k tomu, jaké bylo počasí. :D

Z focení mám zatím dvě fotografie. Jana Pechlátová, fotí surovost a přirozenost, kompletně bez líčení a dalších příkras. Chce odhalit podstatu duše a tomu i odpovídají její fotografie. Vypráví příběhy. A hodně chce z modela dostat jeho pravou tvář. Dala mi ten den příjemně zabrat a donutila mě si šáhnout hodně do hloubky toho, co dokáži s výrazem. A děkuji za to.

Dovolím si sdílet citát, jenž k mým fotografiím fotografka napsala:

MICHAELA
Tohle si sem odložím. Zkrátka musím . Pro sebe. A možná i pro pár z vás, kteří to nyní cítíte stejně .
Někde uvnitř cítím volání. Po opravdovosti, po vnitřní síle, po opravdové kráse- jak ji vnímám já.
A tak, aniž bych k tomu vědomě směřovala, ji při focení hledám. Přichází tiše jako nutkání, které nejde ničím přebít, s kterým nelze bojovat.
A i přes to, že vedu focení příběhově jako dříve, to, co vnímám jako nejsilnější výstup, je zároveň na první pohled ten nejjednodušší. Avšak pro mě má vše, co poslední dobou hledám. KRÁSU. SÍLU. OPRAVDOVOST.
A jak vnímáte krásu vy? Též se vám její vnímání mění? A hledáte lépe u ostatních než u vás samých?

Děkuji Míše za její odvahu a možnost sdílení takovýchto fotografií.

Fotografka byla tak skvělá, že mě dovezla na nádraží a hurá zpět do Prahy. No, tedy skoro. Po dlouhé době se mi povedlo vystoupit na špatné zastávce. Takové té okrajové, kde vlak jede jednou za čtyři hodiny. Stává se no. :D Dala jsem si krásných sedm kilometrů pěší chůze k nádraží. Ale nevadilo mi to, kochala jsem se.

Za co jsem strašně ráda, že mám v tomhle skvělého muže, který doma navařil, a tak čekalo mě výborné jídlo. Nejednou ho na focení zvu, už se mnou na některých byl a i pomáhal s mlhovačem, asistencí a dalším, ale nesnáší vedra a v té době vyšlo Diablo IV, tak jeho plán na víkend byl jasný. :D