O jednom dravčím focení s úžasnými lidičkami

 Fotografie v článku jsou backstage fotky a fotky dravců moje práce.

Na tuhle akci jsem se těšila nějakou dobu a přípravy probíhaly ve stylu, že jsem postupně obepisovala fotografku a vizážistku a vyptávala se na podrobnosti, poněvadž to pro mě byla nová zkušenost a byla jsem trochu nervózní. Den před dnem D panovala nervozita na všech frontách. Ale tak to je pokaždé, když se jeden člověk snaží dát dohromady skupinu vícero lidí, aby někam dojeli. Obdivovala jsem holky, jak to zvládaly.

 V neděli 6. srpna se samozřejmě rozpršelo a chvíli to vypadalo, že akce nakonec nebude. Ale nenašel se nikdo, kdo by kvůli nepřízni počasí odřekl. Takže se v neděli ráno vyjelo. Osobně nemám ráda ranní vstávání, a byť je to akce, na kterou se těším, tak bručím. Ale nějak jsem se vykopala a dojela na místo určení, kde mě nabrala Silvara´s cosplay s jejím mužem.

 Když jsme byli v polovině cesty, dost se rozpršelo, ale nevadí, jsme zvyklí z jiných akcí. Na tomhle místě jsem byla poprvé a vyrazilo mi dech. Jednalo se o Vodní hrad Švihov, kde když přijdete, tak vás první přivítá vodní příkop kolem hradu, jenž jakmile překročíte, tak to vypadá, jako kdybyste vkročili do jiného světa. Jako každý jiný hrad, tak i tento si prošel krušnou cestu. Byl postaven v 15. století. Nicméně vše přečkal a dnes je v péči Národního památkového ústavu. Pokud se chcete dozvědět více, doporučuji velmi přehledný web tohoto hradu.

Nicméně se sokolníkem jsme se rychle našli a dovedl nás za svými opeřenými svěřenci. Jsou nádherní, ale strašně uřvaní. Nejvíc ukecaní jsou vždy ti největší. Což mě svým způsobem pobavilo. Ti menší tam v klidu leželi a s předstíraným nezájmem sledovali situaci. Takové kelišové v ptačím provedením.

Se zájmem jsem sledovala, jak sokolník a sokolnice postupně brali jednotlivé velikány a s profesionální zdatností nám je předávali. Aby toho neměli málo, tak u toho stíhali organizovat komentované prohlídky jejich svěřenců, obstarávat stánek a do toho koordinovat jednotlivé modelky. Za mě velký obdiv. Když vezmeme v úvahu, že do toho ještě vydatně pršelo, oni v podstatě po celou dobu ani nejedli a už museli být i unavení, ale přesto vše dělali s úsměvem a vstřícností. Pro mě to byl zážitek a neuvěřitelná vzpruha, kdy nadšením učůrávám ještě teď, když tohle píši. Přesně ten relax, jenž je mi vlastní.

Přesto, aby takováhle akce vznikla, tak je důležitá práce a koordinace všech zúčastněných. Další dáma na holení je Alexandra Buriánková nebo-li Ab Visage, která nám dělala MUAH. V překladu to znamená, že nás líčila i česala a ono tohle praktikovat u čtyř modelek a mít nějakou představu… jsem ráda, že jsem jen modelka.

Jako poslední z organizačního týmu představuji Míšu Firesovou, s kterou jsem fotila již po třetí a po zkušenostech jsem strašně zvědavá na výsledek. Je to taková ta šedá eminence v pozadí, která sleduje, hodnotí, a pak vyhodí skvosty. Postupně si nás brala na plac, nechala nás, ať si vybereme dravce a pak už jen cvaká a občas řekne, co by po nás chtěla. Nevím, jestli na to mám kliku, ale když jsem měla Luňáka červeného, tak se krásně rozpršelo a právě fotografie v dešti jsou jedny z nejlepších. A je tam nádherně vidět, jak se kapky od nás odráží a vytváří zajímavé kreace. Hodně drsné a zajímavé bylo focení s obrovským orlem, jeho zobák jasně dával najevo, že je schopný prorazit lebku, a když jste mu hleděli do očí. Nebylo mi příjemně, ale adrenalin a majestátnost toho tvora. Perlička na závěr byl Výr, jenž se i splašil a vzlétl, udržet ho a zároveň pamatovat na výraz a pózu, byl celkem výkon. Došlo i na sovu pálenou, mini káně, a Luňáka hnědého. Sladké, milé, ale výbojné stvoření. Jinak po dnešku jsem překvapená, jak je vlastně velký Krkavec. Většinou je člověk vidí ve vzduchu a to se zdá všechno zmenšené.

Co chci ještě poděkovat právě Silvaře a jejímu muži za příjemnou společnost a zajímavé hovory. Vezli mě tam i zpět, i mě vytáhli na hrad a udělali jsme zajímavé snímky. A prostě jsem ráda, že tyhle dva fajn lidičky znám. ♥

Ještě jeden postřeh. Když mám v ruce meč a cestuji s ním hromadnou dopravou, vždy se objeví někdo, koho bych za normálních okolností nepotkala, či si mě nevšiml. Setkat se s člověkem, jenž patří do templářského řádu, byl jen vrcholek ledovce. Za mě třešnička na závěr, kdy jsem se večer vracela domů, a za mnou šel tatínek s klučinou, jemuž mohlo být sedm let. Tatínek říká: „Tak se slečny zeptej, jestli si meč můžeš podržet.“ Klučina nic, tak jsem se otočila a klučíkovi meč nabídla. Ten zavýsknul nadšením a i se s mečem nechal vyfotit. Ten jeho výraz, když meč pevně držel a tvářil se jak bojovník, byl k nezaplacení.