Rolava - zaniklá obec v Krušných horách

 Konečně naplněný výlet ke starému německému dolu...

Tak nám to konečně vyšlo. Již po druhé jsme se vypravili do Krušných hor, do téže chaty jako před rokem a tentokrát jsme i přes nepřízeň počasí, vyrazili. Cesta z Prahy byla v pohodě a i bez zpoždění. Zároveň jsem si opět užívala jízdu po nejvýše položených kolejích, které se v Krušných horách nacházejí. A byla to nádherná vyhlídková jízda, kde se cestující kochá pohledem na okolí. Když jsme přijeli do Nových Hamrů, tak nám plíce naplnil čerstvý horský vzduch a chvíli trvalo, než jsme se prostředí přizpůsobili. Přeci jenom městský život udělá své, a to jsem na chození a výlety zvyklá.

Druhý den ráno nás překvapil hustý déšť. Kamarádka, která výlet organizovala, tak se zoufale dívala na radar a prý musíme vyrazit o hodinu později. Původní plán bylo vyrážet už v osm, abychom se rozumně dostali zpátky na chatu. Ale déšť neustával ani po hodině, a tak, přestože se nám do deště a větru nechtělo, jsme vyrazili. Byla jsem vděčná za pláštěnku, krásné žluté barvy. Tentokrát jsem byla připravená a měla jsem i lepší obuv, posledně moje nohy dost trpěly. Takže jsem si pořídila kvalitní trackovou obuv a ponožky. Čekalo nás totiž dvacet tři kilometrů pěší chůze. Někteří tohle podcenili i po druhé a na konci dost trpěli. Tohle pravidlo kvalitní obuvi a ponožek mi vysvětlila kamarádka, jež pravidelně vyráží na hory. Navíc je dobré boty předtím rozchodit, aby nebyly nové a nohy si na ně zvykly. Nicméně, cesta v dešti byla krušná a vlastně až tady jsem pochopila, kde Krušné hory získaly své jméno.

Co mě překvapilo, že i o víkendu je v Nových Hamrech otevřená večerka a mají tam dokonce restaurace, takže pokud nechcete mít těžké krosny popřípadě kufry, tak si jídlo či svačinky nakupte tam. 

Nicméně, co mě fascinovalo, bylo počasí. Posledně, když jsme tam někdy v květnu přijeli, tak nás překvapilo husté sněžení a museli jsme kompletně změnit trasu a teď se střídal déšť s větrem a sluníčkem a modrou oblohou. Přiznávám, že by mě příště nepřekvapily asi ani kroupy :D. 

Krajina Krušných hor je nádherná a mění se. Od krásného lesa plného mechu a kapradí, po obrovské louky plné krav, koní a dokonce i vzteklých lam! Tady mě pobavilo, jak divně byly sestříhané. Potom obrovské houby, kterých všude bylo plno. Od velkých červených muchomůrek, citrónovek či pravé hřiby. A prvně jsem litovala, že nejdu do lesa na houby. Jednou se nám stalo, že jsme stáli na břehu potoka a čuměli jako správní turisti na druhou stranu. Řešili jsme takové velké hnědé kolo, a pak jsme s úžasem zjistili, že se jednalo o hřib s velkým H.

Výlet byl sice náročný, šáhli jsme si na dno svých sil, ale zvládli jsme to. Cestu zpestřoval Archibald, australák, který se v jednu chvíli vyválel v rašeliništi. Prostě máte relativně voňavého a přiměřeně čistého pejska, najednou udělá skok a šťastně se máchá v rašeliništi. Jeho paničku málem kleplo, protože pak smrděl jako tchoř. Ale hlavní je, že byl nadšený. Co Archie ještě nesnáší, tak jsou cyklisti. A pár se jich našlo a vždy po nich štěkl a chtěl je sežrat. :D Dokonce i lidi jsme potkali. Což jsme se docela divili vzhledem k počasí.

Když jsme dorazili na místo určení, tak jsme vydechli. Nejenom úlevou, že jsme tam, ale taky úžasem. Rolava je totiž starý cínový důl a má své kouzlo. Navíc o kus dál byli i ubytovny zajatců a tak, a možná právě proto má místo svoji depresivní atmosféru. A představa, že jsou pod vámi obrovské prostory, taky dělá svoje. Tento hlubinný důl na cínovou rudu začal vznikat v roce 1940. Temnou stránkou místa je fakt, že to byl tábor pro francouzské a sovětské zajatce. Ono hledět na malé prostory, kde je ještě zbytek umyvadla a nějaký kus oblečení v člověku zanechá zvláštní emoce.

Dalším poznatkem a mým urbexováním budiž, že jakýkoli urbex či přitahuje satanisty. Všude najdete různé prapodivné kresby, jež ve vás vyvolají buď znechucení anebo jakousi fascinaci. Proč si my lidi neumíme vážit pozůstalé historie po našich předcích a všechno musíme nějak poznamenat? Co to máme za touhu všude zanechat nějakou stopu ve stylu: „Hele, já jsem tady byl.“

Rolava je nádherná a neuvěřitelně fotogenická. Strávili jsme tam přes hodinu a půl, pak už na nás dolehla únava a pomalu jsme se začali sbírat ke zpáteční cestě. Co jsem si ještě všimla, jak má člověk tendence všude zanechávat odpadky. Jaký je problém své smetí odnést zpátky v baťohu a neničit tak přírodu? Můj muž, kuřák, se naučil na tyhle výlety nosit i plechovku a vždy nedopalky odnáší s sebou. Taktéž obaly po svačinkách, atd. A jak na to, když si nutně musím odskočit v přírodě? Děda mě kdysi učil, že pokud nechci být za barbara, tak si vyhrabu jamku, tam udělám potřebu a zahrabu. Divili byste se, jak to pomůže krajině. Ono pohled na poházené kapesníky, a taky někdy i toaleťák, není nic moc. Zkusme nebýt hovádka!

Cesta zpátky byla už trochu náročnější a někteří z nás skučeli, protože mokré boty a puchýře. Musím svoje botky pochválit, zvládly to. Dokonce i Archie vypadal značně znaveně, ale držel s námi krok. Vzhledem k tomu, že nám docházelo jídlo i pití, doufali jsme v hospodu či v restauraci, ale bohužel, měli jsme smůlu.

Zpátky na chatě nás překvapil Gabriel. Proč překvapil? Protože zvládl uvařit buřtguláš, i když mu odešel sporák. Tak to prostě přesunul do trouby. Gabrieli, jestli to čteš, tak znovu děkuju. Navíc jsme využili místní večerky a koupili si k němu pivo. La mňam.

Jsem zvědavá, kam se na výlet vrtneme příště. Tyhle akce jsou strašně sympatické a fajn, navíc se správnou partou lidí se jde mnohem lépe, protože se dokážete vzájemně podpořit. A podporovat i ve chvílích, kdy už máte jazyk na vestě a chcete umřít během chůze. Přeci jenom dvacet tři kilometrů je pěkně náročných.