Gamecon 2022 - con nepočítačových her

Největší festival nepočítačových her

Letošní ročník Gameconu byl pro mě premiérou. Na cony jsem zvyklá a jezdím na ně pravidelně, ale tady jsem nevěděla, co čekat. Takže jsem byla trochu nervózní. Ale první by bylo dobré zodpovědět otázku, co je Gamecon. Jedná se o festival deskových her, larpů a rpégeček, který se každé léto koná v Pardubicích. S kamarády jsme se domluvili na společném odjezdu z Hlavního nádraží. Mě ten den chytila migréna, protože několikadenní vedra. Tudíž jsem byla trochu asociální, ale zvládla jsem nebýt protivná.

 Registrace na info pultu byla až od dvanácti, takže se chvíli čekalo. Ale nevadilo to, alespoň jsme se rozkoukali. Jak pro mě, tak muže to byl první ročník, takže jsme oba objevovali. Muž i to, kde bude vysvětlovat větší deskovky. Po registraci směr pokoje a vzhůru do akce. Musím podotknout, že areál je rozdělený perfektně a vyzná se člověk s alternativním orientačním nesmyslem. Navíc, aby se pojistili, že nikdo nebude bloudit, tak udělali i krásnou mapku.

Poučení pro příští rok, dát si na každý den aspoň dvě aktivity. Nejnašlapanější jsem měla pátek, čtvrtek byl hodně plonkový. Nakonec jsme skončili v deskoherně, pod vedením lidí z Tlama Games. Jsou to profesionálové a vědí, jak navnadit. Takže jsme skončili hraním Hadriánova valu. Řekla bych středně složitý workerplacement, ale dokázala jsem se díky vedení chytit již v první půlce hry. Večer jsem odpadla už před půlnocí.

Pátek ráno mi bylo mnohem lépe a dostala jsem se do svého nadšení. I jsem aktivně odchytávala lidi, bavila se a nasávala atmosféru. Na conech miluju jednu věc, tu atmosféru. Kdo nezažil, nepochopí. Jako první jsem měla aktivitu Na nože, kterou vedl vedoucí lektor Robert Waschko z Domu rytířských ctností. Znám ho hlavně díky Festivalu Fantasye, kam jezdí pravidelně a další. Nezměnil se, jen trochu zešedivěl. Ale pořád umí ukočírovat své stádo. Dokonce nechtěl pustit ani dva kluky, ani ne patnáct let, kteří tam byli bez dozoru. Tak se sháněl tatínek, který si mezitím užíval aktivity. Mistr se ho ptal, zda si uvědomuje, že neplnoleté poslal na trénink, jak někoho podříznout noži. Tatínek, že ví, že jim to nevadí a jsou zvyklí. Ale i tak musel určit zástupce, jenž zodpovídá za jejich životy. Chápu, proč to tolik řešil. Kdyby se cokoli stalo, byť jde o tréninkové dýky z plastu, tak to jde za ním. Trénink utekl neuvěřitelně rychle a ke konci mě i mrzelo, že končím a klidně bych pokračovala.

Potom hodinová pauza na oběd, potkali jsme se rychle s mužem, najedli. Tady se musím zmínit o přístupu lidí. Za prvé stěžování si na to, že nedostali přesný počet lidí, tak mi přišlo nevhodné a i přístup k vydávání jídel. Víc přílohy než masa, kdy rýže byla občas nedovařená a tak. Neustále došlé příbory, vytvářející se fronta a i nervozita. Navíc člověk snědl rychle jídlo a radši se přesunul jinam. Příště budu chodit do pavilonu B, kde měli porce akorát, navíc výborné. A i se zeleninou. I chování bylo jiné a mnohem přátelštější. Dokonce i přes velký stres, který měli, protože jsme nebyli jediní, kdo tam emigroval. Je celkem vtipné, že většinou tohle neřeším. Když si člověk vezme Festival Fantasye, Blavicon, ComicConPrague a další, tak všude je velký výběr jídla a obsluha se hodně snaží, aby si udržela strávníky. Dokonce mají vegetariánské verze a celkem dost na výběr. U jídla v pavilonu A mi přišlo, že jsme je vyloženě obtěžovali.

Druhá aktivita byla úniková hra Upírovo tajemství. Na Gameconu je takové prostranství, kde se všichni schází a postupně vyvolávají své hráče, my se našli hned a bylo vtipné, že jsem tam byla s lidmi z minulé aktivity, tudíž už jsme se bavili jako staří známí. Vypravěčka si nás svolala, řekla nám pokyny a až tady oznámila, že se musí jít nějakou dobu pěšky. Všichni jsme se tvářili překvapeně, tohle nikdo nečekal. Jedním z úkolů bylo i najít místo, kde únikovka je, ale opět se pojistili, že všichni dorazí a dostali jsme mapku. Několik únikovek mám už za sebou, takže jsem přibližně věděla, co čekat. Byly to dvě místnosti a různými úkoly a čas jsme měli hodinu. Dostali jsme i vysílačku a pípátko, které jsme měli zmáčknout, když budeme chtít nápovědu. Pár chytáků tam bylo a dali jsme to v čase 34 minut. Což mi v závěru přišlo líto, protože to strašně rychle uteklo.

Následně odchod zpět na GC, setkání s mužem a večeře. Zde znovu fronta, nedostatek porcí a tentokrát i vydýcháno. Nicméně pivo tam měli výborné, tak alespoň něco. Následně šup směr aktivita zvaná larp. Už jsem se ani nebála, že narazím na idioty, protože mi bylo jasné, že tady to nehrozí. Opět jsme se tam potkali s dvěma z předchozích a byla sranda. Co je vlastně larp? Jedná se o aktivitu, kde se sejde určitý počet lidí, každý dostane svoji roli, popřípadě kostým a začne se hrát. Vypravěči atmosféru navozovali melodií a různými zvuky. A jak se larp jmenoval? Jsme maso! Tedy postapo plné zombíků. Nakonec to dopadlo tak, že mojí postavě, novinářce Angelině se podařilo přežít, sehnat pilota a odletět ve vrtulníku, ale trubka si zvolila jako spolucestujícího Pána temnot. No co no, stává se. :D Hlavní bylo, že jsme si sedli a byla z toho dobrá hra. Došlo i na scéniku, kde se používaly hrané facky, divadlo samotné a spousty vtipných situací. Potom jsme se každý rozešli po svém.

Co mě překvapilo, že jak relativně brzy se zavírá, ale celkem jsem to chápala. Jeli fakt nonstop, a aby byly hotové snídaně, tak musí vstávat v šest. Tímto chci poděkovat Jaroslavu Horovi a jeho lidem za přístup a perfekcionismus se vším všudy. Málokde zažijete, že se vám omlouvají za brzké zavírání, ale že potřebují spát alespoň trochu. Navíc ty porce jídla byly velké a jídlo samo kvalitní a velmi dobré.

Sobota byla již klidnější. Večer jsem si díky kamarádce, která na GC jezdí už několik let, změnila aktivitu a dala se na Velkou Vodní Bitvu, která se navíc inspirovala hlavním tématem Gameconu. Což jsem taky zapomněla zmínit. Letošním spojujícím prvkem byla Duna. Jak by taky ne, když díky filmu je to velký boom. Jsem asi jedna z mála, která ji má načtenou kompletně, tudíž jsem si tenhle ročník obzvlášť užívala. Co mě pobavila aktivita, kdy se lidé převlečou za Šajhulúda a chodí po areálu. :D

Vodní bitva byla skvělá, sešlo se nás tam kolem padesáti, kde nás rozdělili na týmy. Byly čtyři, červení, modří, žlutí a zelení. Nejednalo se jen o slepou vodní střílečku, ale taky jsme dostávali úkoly, kdy jsme museli ubránit pevnost, do toho na nás útočil písečný červ. Někteří účastníci měli hodně vychytané zbraně, a jelikož jsme se znali už z předchozí aktivity, tak neměl problém mi ji půjčit. A byla sranda. Kdo větší hračky nesl blbě, byly děti, které občas předváděly herecké výkony hodné předních britských herců. Jednoho malého klučinu jsme tam všichni obzvlášť milovali. Ale v závěru to stejně skončilo tak, že kdo byl moc suchý, tak byl zaplaven salvou střel. Jelikož jsem po téhle aktivitě nemusela nikam spěchat, tak jsem si užila zkulturňování se. Když jsem potom vyšla ven, tak se mě hodně lidí ptala, jestli jsem takhle oblečená na nějaký larp. Moje odpověď byla jednoduchá: „Já takhle chodím normálně.“ Což je pravda, miluju vintage styl a kamejky a ručně dělané šperky.

V sobotu jsem si zašla do místní restaurace. Tady byl další z těch horších zážitků. Občas jsme tam šli posedět ven na pivo a setkat se ostatními, když nahoře nebylo místo. Tak jsem po poslední zkušenosti s jídlem skončila tam. Už předtím jsem si všimla stolu se štamgasty, kde měli cedulku. Vzhledem k mému oblečení jsem je zaujala. O to víc, že už byli značně v napitém stavu. Hlášky tipu: „Tak za kolik?“ „Tebe bych chtěl mít v posteli.“ Vždy ignoruju. Nejhorší je totiž srážka s blbcem. Když jsem jim nezavdala příčinu pokračovat v urážkách, tak se zaměřili na kluky vedle, kteří tam hráli deskovku. Upřímně, co fakt nesnáším je tohle chování, kdy by si měl dotyčný první zamést před vlastním prahem. Nastaly hlášky typu: „Njn, to jsou ti posraní nerdi, chlastají a hrají hry.“ V čem je to lepší než to, co dělají ti výtržmíci? Ti jen chlastají a ještě jsou otravní. Aby dodali svým slovům důraz, tak se spolu začali bavit ve stylu: „tak co, už si na sračky? Kolik máš dneska piv?“ Chlapík, který seděl vedle mě, asi viděl můj výraz, protože se zeptal: „Všude se najdou divní lidé.“ A dali jsme se tak nějak lidsky do řeči a i se zájmem vyptával, co je to tady za akci. Tak si říkám, jak vlastně funguje průprava pardubických na to, že se jim tam na skoro týden sjedou všichni nerdi? Možná by to stálo za osvětu místních.

Muž mezitím dovysvětlil deskovku, já se pak potkala s dalšími kamarády a domluvili jsme se na hraní deskové hry Arnak. Strašně mi to připomínalo Indiana Jonese. Jelikož jsem ji hrála už po druhé, tak jsem nemusela poslouchat pravidla a užívala si zvuky z koncertu. Aby toho nebylo málo, tak tam připravili dvě kapely. Jedna mi v hlavě zůstala celkem výrazně. My Project s nádhernou zpěvačkou a strašně sympatickými kapelníky. Co si budeme, atmosféra byla taková, že muž neodolal a zatančili jsme si. Vzhledem k tomu, že jsme oba zvyklí na metal, trochu jsme to tam rozproudili. :D Škoda, že nehráli déle. Byli fakt velmi dobří a přišlo mi, že se z části inspirovali skupinou Nightwish. Nicméně, pak to přešlo v nepřiznaný koncert Holgera. Kdy to nejslušnější, co tam zaznělo, bylo: „Mrdali hadi… 

Jak byla sobota velkolepá, tak neděle o něco klidnější a jsme nakonec jeli o něco dříve. Co mě na Pardubicích fascinovalo, byly přechody. Tedy, těch pár, kterých tam bylo. Jinak si člověk musel hrát na sebevraha a přebíhat, kde se dalo. Všeobecně mi přišlo, že jsou víc zaměření na cyklisty a chodci, máte smolíka.:D

GameCon je jedno z větších překvapení. Jela jsem tam s pocity, že nevím, co od akce čekat. Odjížděla jsem s myšlenkami: „Příští rok toho musím stihnout mnohem víc.“ Takže velké díky všem!