Vikinské focení - aneb, když se spojí 4 ženy ze všech koutů české republiky

Síla... Vášeň... Nebezpečí?

Iva Foglová je fotografka, která má vlastní mini kostymérnu, ale žije trochu dál. I tak mi nedělalo problém se jedno nedělní ráno za ní vypravit a vydat se na focení. Velmi mě překvapilo, když si mě společně s dvěma dalšími holčinami vybrala na tématický fotoset ve stylu Vikingů. Neuvěřitelné bylo množství komentářů, nějakých 900 a hlásily se tam i slečny, které se na tohle vůbec nehodily. Uznávám, hodně udělalo to, že mě zná z mých předchozích focení, a fakt, že fotím již sedm let. Nicméně, tohle byla vlastně jen první část z mnoha problémů. Ono, sesynchronizovat 4 osoby obzvlášť, když je každá z jiného koutu republiky. Ale zvládlo se to a potkaly jsme se.

Co se bude fotit, tak jsem se dozvěděla až na místě, tedy mám na mysli přesnou podobu kostýmu. S Ivou jsme se viděly prvně a řekla bych, že jsme si sedly. Brala v potaz nevýhody, ale taky nevýhody. Mám 161 cm, široká ramena ze šermu a celkem výplň na hrudi. Což taky dost pregnantně okomentovala. :D

Pak nastala část, kdy jsou modelky česány a líčeny. S klučinou jsem se viděla prvně, ale hned věděl, co a jak. I když zpočátku působil dost nesměle. Představil se jako Jan Horský. Nicméně, zvládl nás nalíčit během hodiny a i tak to působil precizně. Ani nebyl nervózní, když na něj zbytek osazenstva zíral. Prý to neřeší, protože je zvyklý ze svateb, kdy tam sedí i tchyňka a další a říkají, co a jak by si představovaly, i když nevěsta chce něco jiného. Nakonec vzal mě a přiznávám, byla jsem na líčení hodně zvědavá. Ale nezklamal. Byť mě musel vzít rychleji než ostatní. Abychom se nenudily, tak nám Ivin manžel zpestřoval chvíle čekání legráckami a i tím, že si vzal na sebe určité části kostýmu, když jsme o nich mluvily. A dělal i vtípky, které uvolnily atmosféru, protože jsme se viděly prvně, což bylo strašně fajn.

Takže, když už bylo hotové líčení, vlasy, tak se postupně nabalily kostýmy do tašek. Z předchozích zkušeností jsem naučená, že je lepší si vzít, co nejvíc částí na sebe. Člověk pak netahá tolik tašek a je více pohyblivý. Naštěstí jsme měly možnost jet autem, tudíž náš jedna z modelek popovezla. Tady zmíním situaci, kdy jsme začaly fotit hned u silnice a najednou projížděl chlapík v autě. My najednou musely doslova uskočit a on nám ukázal vztyčený palce a i zamával. Reakce na ženské ve válečnických kostýmech, s mečem, kuší a lukem, byly různé. Někdy udivené, jindy oči navrch hlavy, pak zas pobavené reakce ve stylu: „Nemusíme se vás bát, že ne?“ a další.

K samotnému focení. Modelka je, řekněme maso. Většinou absolutně netuší do čeho jde. Pokud ano, tak se stejně přizpůsobuje fotografovi/fce. Což je fascinující, protože člověk se i dost nachodí. A já trubka jsem si vzala kozačky s vysokým podpatkem. Navíc ten den nejenom sněžilo, ale taky pršelo a svítilo sluníčko. Zkuste si chodit na nerovném povrchu, který je navíc rozměklý. Ale upřímně jsem zvyklá. Takže, zatímco holky fotily, já si fotila krajinku. Ono, když už jste v chráněné krajinné oblasti, tak se prostě kocháte. Jako bonus jsme viděly mnoho, když jsme pak projížděly dál autem, tak i rodinku prasátek.

Iva přesně věděla, co po nás chce a doslova nás stylizovala. Šly jsme z místa na místo, i přes nebezpečný můstek, který mně dělal trochu problému, protože se bojím řekněme povrchů, které nejsou pevně ukotveny. A tento nebyl. Ale pak fotografce vlezu ne ztrouchnivělý strom, jenom protože to vypadá to dobře. Takže, berte předchozí poznámku za nepodstatnou. Nakonec jsme skončily na stejném místě jako na začátku. Byly tam skály. A Iva chtěla nafotit lebku, kterou s sebou táhla od začátku. Postupně jsme se vystřídaly všechny tři, a bylo zábavu postaráno. Ale už na nás po celém dni, padala únava a snažily jsme se to urychlit. Přitom z toho vznikly jedny z nejlepších fotografií, které z toho dne máme.

Přiznávám bez mučení, jsem ten cvok, který jezdí v líčení domů. Takže cestu jsem si užívala. Upřímně, kolikrát ty výrazy „normálních“ spolucestujících stojí za to. Někdy mají tendenci i mi za focení se mnou platit. Což odmítám. Poněvadž je to dle mého neetické.

Domů jsem přijela někdy v půl desáté večer. Což je dost šílené, když si uvědomím, že jsem vstávala v sedm ráno. Mimochodem Iva má výborné kafe. I to udělalo dost. A jedna z modelek dodala i teplý čaj v remosce. Příště si na to musím dát pozor. Ještě během cesty metrem, když už jsem byla v Praze, tak fotografka poslala jednu fotku. A to se loučila se slovy, že ať už nic dnes nečekáme, že si potřebuje odpočinout. Samozřejmě, že nevydržela. :D